Co se stane, když přestanete plýtvat jídlem ve spíži
Praktický tip pro pozorování: použijte dalekohled s průměrem alespoň 70 mm a pozorujte Měsíc v první nebo poslední čtvrti. Šikmé světlo totiž zvýrazní reliéf. Úplněk je naopak pro krátery nevhodný, protože světlo dopadá kolmo a stírá hloubku. Začněte u výrazných útvarů, jako je Koperník, Tycho nebo Clavius. Postupně přejděte k menším. Vyhněte se pozorování přes den, kdy je obloha příliš jasná. Také se vyvarujte přílišného zvětšení — obraz se rozostří a detaily zmizí.
Substrát musí dýchat, ne jen držet vo
Samotný proces má jasná pravidla. Nejprve vznikne malý, hluboký důlek — takzvaný přechodný kráter. Ten se ale okamžitě začne hroutit. Stěny se sesouvají dovnitř, dno se zvedá a kolem se vytváří prstenec vyvrženého materiálu. U větších dopadů se střed může dokonce částečně zvednout a vytvořit centrální vrchol. Výsledkem je miskovitý útvar s vyvýšeným okrajem. Přesně tento tvar pak vidíme dalekohledem — a přesně tak vypadá díra v ementálu, i když v menším měřítku.
Nejčastější chyba začátečníků je domněnka, že krátery vznikly sopečnou činností. Měsíc sice měl v minulosti vulkanismus, ale naprostá většina kráterů je impaktního původu. Další chybou je podceňování atmosféry — respektive její nepřítomnosti. Právě proto jsou měsíční krátery tak výrazné a přetrvávají miliardy let. Na Zemi vítr, voda a tektonika díry rychle zahladí. Na Měsíci zůstávají. A tak se při každém pohledu na Měsíc díváme do téměř neměnné kroniky dopadů, která připomíná ementál ne náhodou, ale zcela logicky.
Nejčastější chybou je ukázat kartu dřív, než je jasné, za co vlastně je. Rozhodčí vidí ostrý souboj, cítí tlak okolí a automaticky vytáhne žlutou. Jenže mezi nedovoleným zákrokem a nesportovním chováním je rozdíl a karta musí odpovídat tomu, co se skutečně stalo. Pokud si nejste jistí, jestli šlo o držení, podražení, nebo o simulování, raději si nejdřív promluvte s hráčem a zjistěte, co se pokoušel udělat. Karta bez jasného důvodu se v zápise objeví jako sporná a v dalším zápase se vám to vrátí.
Základem je rozdělit věci na denní a sezónní. Denní boty patří do výšky, kde na ně dosáhnete bez předklonu, bundy do místa, kde je můžete vzít jednou rukou. Sezónní kusy jdou nahoru nebo do prostoru, který není v přímé linii pohledu. Tím se uvolní podlaha, což je v malé chodbě nejcennější plocha. Typická chyba je cpát všechno do jedné skříně; ta se pak nedá zavřít a vzniká dojem, že je vše plné, i když polovina věcí se používá dvakrát do roka.
Častou chybou je kombinace zrcadla a tmavé podlahy. Tmavá podlaha pohlcuje světlo a zrcadlo pak odráží jen tmu. Pokud už tmavou podlahu máte, dejte pod zrcadlo světlý běhoun nebo alespoň světlou rohož. Stejně tak nepomůže zrcadlo nalepené na dveřích skříně, která je celá z tmavého materiálu. Zrcadlo potřebuje světlý rám nebo alespoň světlé okolí, jinak se v něm ztratí.
Měsíc na první pohled připomíná plátek ementálu. Důvod není žádná kosmická sýrařina, ale prostá fyzika dopadu. Při pohledu na Měsíc je potřeba si uvědomit, že na rozdíl od Země nemá prakticky žádnou atmosféru. Když tedy vesmírné těleso míří k povrchu, nemá co ho zpomalit. Nedochází k tření o vzduch, k hoření, k rozpadu. Dorazí v plné rychlosti, často desítky kilometrů za sekundu. Náraz vytvoří rázovou vlnu, která během zlomku sekundy roztaví a vyvrátí horninu do okolí.
Proč jsou krátery různě velké a jak je pozorovat Velikost kráteru závisí na dvou věcech: na hmotnosti a rychlosti dopadajícího tělesa. Malý pád vytvoří důlek o průměru několika metrů, velký může vyhloubit pánev o stovkách kilometrů. Dalším faktorem je stáří. Mladé krátery mají ostré okraje a jasné paprsky vyvržené hmoty, které se táhnou daleko po povrchu. Staré krátery jsou naopak zaoblené, jejich okraje jsou rozpadlé a často je překrývají krátery mladší. Když se tedy na Měsíc díváte, můžete podle vzhledu kráteru odhadnout, co se stalo dřív a co později. Je to jako číst vrstvy v knize.
Plýtvání jídlem začíná dřív, než cokoliv vyhodíte. Většina potravin se zkazí proto, že o nich nevíte, nemáte je na očích, nebo je doma vůbec nemusíte. Prvním krokem není nákup nových krabic, ale průzkum toho, co už máte. Vezměte všechno ze spíže a poliček v lednici na stůl. Rozdělte to na tři hromádky: jídlo, které použijete tento týden, jídlo s delší trvanlivostí a jídlo, které je prošlé nebo podezřelé. U prošlého zkontrolujte, zda jde o datum minimální trvanlivosti, nebo o datum použitelnosti. Datum minimální trvanlivosti znamená, že potravina může být po něm stále bezpečná, jen možná ztratí kvalitu. Datum použitelnosti u masa, mléčných výrobků a čerstvých ryb je nutné respektovat.